Setkání s holkami na cestách a co se stane, když zhasne světlo. Pravdivé příběhy z Asie, které se neříkají nahlas.
Podpoř crowdfundingovou kampaň
Crowdfunding běží do 15. 12. 2025
🎁 Vánoční dodání garantováno
Říkám si Jack. To ale teď není podstatné, důležité je, že ještě před rokem jsem seděl osm hodin denně v kanceláři, obklopen tabulkami, které mi připadaly stejně mrtvé jako moje sny. Všechno jsem dělal podle pravidel: škola, práce, kariéra. Jednoho dne jsem se na sebe podíval v zrcadle a uvědomil si, že vlastně vůbec nežiju.
Zlom přišel tiše. Zavřel jsem dveře kanceláře, nechal za sebou hromadu věcí, které mě svazovaly, a do kapsy strčil jednosměrnou letenku do Bangkoku – hlavní brány do Asie.
Řekl jsem si, že snad poprvé v životě nebudu mít žádný plán. Jen se nechám vést – ulicemi, lidmi, náhodami. No … jeden tajný plán jsem přece jen měl, ale o tom až později.
Přistál jsem v Bangkoku kolem desáté večer. Imigrační kontrolou jsem prošel na autopilota a ocitl se v chladné příletové hale — batoh na zádech, ruce prázdné a všude cizí nápisy. Chvíli jsem stál a pak jsem se chytil šipky s nápisem EXIT. Jakmile jsem vyšel z automatických dveří, převalila se přeze mě vlna tropického horka. Venku mě obklopila tma. Byl jsem volný. A poprvé v životě mě ta svoboda děsila stejně jako přitahovala. Pomyslel jsem si: „Tak co teď, hrdino?"
Žádný hotel. Žádná rezervace. Žádný plán. V nejhorším případě lavička někde v parku. Už jsem se skoro smiřoval s variantou „romantický homeless start". Asi by to nebyla nejhorší první kapitola mého příběhu. V kapse mi zavibroval mobil.
„Zkus Couchsurfing," napsal mi kamarád a tím nechtěně otevřel první kapitolu mé cesty.
No jasně. Aplikace, kde tě úplně cizí lidi ubytují zdarma. Představa, že skončím první noc u sympatické Thajky na gauči, zněla mnohem líp než lavička s komáry.
Listoval jsem profily jeden za druhým, jako by to byl katalog lidských osudů. Některé jsem zavřel během vteřiny, u jiných se mi oči zdržely podezřele dlouho – většinou u těch, které připomínaly spíš seznamku než Couchsurfing. V zájmu objektivity jsem ale listoval dál.
A pak jsem ji uviděl. Její úsměv nebyl dokonale naaranžovaný a ani pozadí nevypadalo jako z cestovatelského katalogu. Ale právě v tom bylo kouzlo. Působila, jako by v sobě nosila příběh, který stojí za to slyšet. A mně v tu chvíli došlo, že tohle je člověk, kterému chci napsat.
„Ahoj, vím, že je to na poslední chvíli, ale mohl bych u Tebe přespat?"
Odpověď přišla bleskově:
„Jsi normální? Je deset večer! Takhle to nefunguje. Couchsurfing se domlouvá aspoň pár dní předem."
Polkl jsem. Jasně, debilní nápad. A napsal jsem zpět:
„Omlouvám se, bylo to neplánované. Příště se ozvu dřív."
A pak, úplně nečekaně, přišla zpráva:
„No tak dobře. Přijeď."
Přečetl jsem si to ještě jednou pro jistotu, že se mi to nezdá. „OK," napsal jsem. „Už jedu." Sbalil jsem batoh a vyrazil k metru. Sedl jsem si k oknu a pozoroval Bangkok za sklem. Špinavé betonové zdi posprejované graffiti se míhaly za oknem a mezi nimi se otevíraly úzké uličky plné blikajících světel.
Hlas z reproduktoru odříkával názvy stanic, které se v mé hlavě rozplývaly dřív, než jsem si je stihl zapamatovat. Počítal jsem zastávky. Každá další mě přibližovala k cizím dveřím a k člověku, kterého jsem znal jen z pár vět v mobilu. Nervozita i zvědavost se ve mně míchaly jako dvě barvy, které nejdou oddělit.
Konečně moje stanice. Vystoupil jsem, rozhlédl se po nástupišti a hned ji poznal. Říkejme jí Lucy. Upřímně, její pravé jméno si už nepamatuju. Zato ten úsměv mám pořád před očima. Byl jsem tak rozhozený, že jsem se k ní naklonil k puse na tvář. U nás doma běžná věc, tady trochu kulturní faux pas.
Uskočila o půl kroku, jako by se vyhýbala míči.
„To se tady nedělá," řekla pobaveně.
Zrudl jsem a zvedl ruce, jako bych se vzdával. „Ups, omlouvám se, netušil jsem."
Zařadil jsem zpátečku rychleji než tuktuk, co se zapletl do jednosměrky.
Naštěstí se zasmála. „Nic se neděje. Pojď, bydlím tady blízko."
Cestou k jejímu bytu jsme si začali povídat. Dozvěděl jsem se, že Lucy pracuje jako grafička pro malou agenturu, ale že její opravdová vášeň je cestování. Couchsurfing dělá proto, aby měla pocit, že svět přichází za ní, i když ona sama zrovna nemůže odjet.
Vyprávěla mi o Polce, která u ní bydlela tři týdny a brečela na balkóně kvůli ztracené lásce. O Japonce, která si s sebou přivezla vlastní rýžovar, protože „bez rýže se nedá přežít". Smáli jsme se tomu tak, že jsem skoro zapomněl, že jsme cizí lidé.
Když jsme prošli úzkou uličkou, kde mezi domy voněly květiny, ukázala na dveře: „Tady."
Její byt byl maličký, ale útulný. Rozpitý čaj na stolku, pár plakátů na stěně, stůl s počítačem a hromadou skic. Bylo to osobní, lidské, milé.
„Tady budeš spát," řekla a ukázala na malou matraci na zemi.
Rozhodně to nebyl Hilton, ale po té cestě bych spal i na betonu. Přikývl jsem.
Povídali jsme si ještě chvíli o mých plánech. „Žádné nemám," řekl jsem. „Ale jednu věc chci zkusit: najít jeden klášter v džungli a žít tam s mnichy dva týdny. To by bylo dobrodružství, ne?"
Pousmála se, jako by ji to zároveň bavilo i zajímalo. Vklouzla pod peřinu a já se natáhl na připravenou matraci vedle postele. Cvaklo světlo a pokoj se potopil do tmy.
Zavřel jsem oči a uvelebil se na matraci. Už jsem byl jednou nohou ve snu, když najednou... ticho přerušil tichý hlas:
„Už spíš?"
„Ne…" zabručel jsem ospale.
„Nechceš trochu vody? Mám studenou v lednici."
„Díky, jsem v pohodě."
Chvilka ticha.
„Nepotřebuješ větrák? Mám přenosný. Můžeš si ho dát vedle hlavy, kdyby ti bylo teplo"
„Dobrý, fakt. Děkuju."
Ticho. A znovu.
„Nejsi hladovej? Mám sušenky, mango, instantní nudle..."
Začal jsem se culit do tmy. Buď měla opravdu silně vyvinutý smysl pro pohostinnost, nebo jsem byl uprostřed něčeho, co vypadalo jako úvodní scéna z asijského artového filmu s nečekaným zvratem.
„Fakt jsem v pohodě," zopakoval jsem a znovu se zavrtal do matrace.
Ale bylo mi jasné, že tahle holka nechce, abych jen tak usnul. Začínal jsem tušit, že tohle není jen o komfortu.
Po čtvrtém „Už spíš?" přišla ta nejzajímavější nabídka večera:
„Nechceš jít ke mně do postele? Je pohodlnější než ta matrace na zemi."
A v ten moment se ve mně něco přepnulo. Jasně, jsem unavený, možná trochu mimo, ale copak jsem sem nepřijel právě kvůli těmhle momentům? Bez plánu, bez očekávání, jen s heslem: „Říkej ANO."
Řekl jsem si: Tohle je to, co jsem chtěl – dobrodružství, které začíná tam, kde končí komfortní zóna. A i když jsem byl tak hotový, že bych usnul i ve stoje, jen jsem kývl a s poslední energií se doplazil k ní.
Její postel byla teplá a voněla po něčem tropickém, asi po tom oleji, co si dávala na vlasy. Lehl jsem si opatrně na okraj.
Ale ona se otočila a naše ruce se lehce dotkly, jako by se to stalo omylem. Ale nikdo je už neodtáhl. Chvíli jsme jen tak mlčeli a poslouchali vlastní dech. Pak se pohnula blíž, její vlasy mě šimraly na tváři.
První polibek byl nesmělý, skoro opatrný. Druhý už méně. A pak jsme se ztratili úplně. Nebylo v tom nic dokonalého, spíš směs zmatku, touhy a zvědavosti. Ale možná právě proto to působilo tak opravdově.
Když to všechno skončilo, zůstali jsme ležet vedle sebe, zadýchaní a zpocení, a chvíli jsme neříkali vůbec nic. Slyšel jsem vlastní srdce, jak buší rychleji než obvykle, a cítil, jak se pomalu vracím do klidu. Zvenku doléhal tlumený ruch Bangkoku: vzdálený smích, cinkání nádobí kdesi za zdí, občasné troubení motorek. První den v Thajsku a už jsem měl pocit, že mi tenhle svět připravil úplně jiný začátek než bych kdy dokázal naplánovat.
Usnul jsem jak špalek. Ráno mě probudil zvláštní pocit. Někdo mě otáčel na břicho. Co to sakra?! Rozespale jsem otevřel oči a Lucy mě jemně převalovala.
„Klid, chci ti dát thajskou masáž, než půjdu do práce," zašeptala mi u ucha.
V hlavě mi šrotovalo: „Fakt se to děje?"
Otočil jsem se a řekl si: „Jo… tohle je sen, ze kterého se nechci probudit."
Její ruce byly pevné a něžné. Každý pohyb ze mě stíral nejen únavu, ale i kus minulosti. V hlavě jsem slyšel jen šum větráku a za oknem vzdálený křik ptáků.
Když skončila, dala na stůl mango a kávu. „Musím do práce," řekla, jako bychom byli manželé po letech. A pak jen dodala: „Heslo na Wi-Fi je na papírku. Klíče nech ve schránce."
Než odešla, napadlo mě zeptat se:
„A… děláš to často?"
Usmála se, jako by tuhle otázku čekala. „Ne. Většinou hostím jen holky nebo rodiny. A už rok jsem s nikým nic neměla."
Na chvíli jsem jen zamrkal. Problesklo mi hlavou, že to zní hezky… ale uvěřit tomu? To už bylo těžší.
Tak jsem si otevřel její profil na Couchsurfingu a zjistil, že má samé reference od holek a rodin. Rozesmálo mě to. Napadlo mě: Mám jí napsat referenci i já? 😊
Byl to šílený start. Přesně takový, jaký jsem si přál. A i když to chvílemi působilo jako úvod k erotické dovolené, přijel jsem sem hlavně za dobrodružstvím. A tohle byl teprve první večer. Zbytek dne jsem strávil touláním se mezi trhy, vůní jídla a hlukem ulic. Když se začalo šeřit, nastoupil jsem do autobusu na jih. Čekala mě dlouhá cesta do místa, které jsem si v hlavě maloval jako tropický ráj.
... a takhle to pokračuje dalších 300 stran 📚
Píšu jen tehdy, když to dává smysl. Nechám ti vědět, jak pokračuje psaní, pošlu zprávu o vydání a občas se podělím o kousek příběhu navíc. Žádné denní newslettery ani marketingové bombardování.
Jestli tě to bude bavit, občas přidám i pokračování ukázky nebo malou scénu ze zákulisí psaní.
Je to pravdivý příběh, psaný tak, aby se dobře četl. Vše, o čem píšu, jsem opravdu prožil. Kvůli soukromí vlastnímu i ostatních jsem ale změnil všechna jména, včetně svého. Místa a situace odpovídají realitě, jen občas zjednodušuji časovou osu, aby příběh plynul.
Jedu to celé jako one‑man show — od psaní přes sazbu až po web. Kdyby někdo chtěl pomoct radou, kontaktem, propagací nebo jakoukoli připomínkou, budu moc rád, když se mi ozvete na e‑mail: jack@jakjsemprojelasii.cz.
Během cest jsem fotil hlavně mobilem a spousta snímků nemá tiskovou kvalitu. Navíc sdílím dost osobních momentů a chci chránit soukromí všech, kdo v příbězích vystupují. Proto používám generativní nástroje, které převádějí reálné scény do ilustrované podoby — často vycházím z reálných fotografií, které jsou překreslené do ilustrace.
Když jsem cestoval a děly se mi věci, které v příběhu popisuji, často jsem si říkal: „Je to vůbec možný? Nezdá se mi to?" Měl jsem pocit, jako bych žil sen — tolik neuvěřitelných momentů a jak na sebe navazovaly. Po návratu jsem byl přesvědčený, že z těch zážitků budu žít napořád, ale po čase jsem s hrůzou zjistil, že se mi z hlavy začínají vytrácet detaily a pomalu jsem na některé zážitky zapomínal. Vyděsilo mě to natolik, že jsem si sedl a začal všechno poctivě sepisovat, abych o to nepřišel. A odtud byl už jen krůček k nápadu knihu vydat.
Může být — když vás to bude bavit. Po návratu jsem zůstal ještě rok a půl v práci, pak jsem znovu dal výpověď a odjel skoro na čtyři roky cestovat. To, co jsem zažil, mi naprosto změnilo život — a právě o tom by mohla být další kniha.
Ano. Kromě oznámení vydání pošlu i pokračování ukázky a občasné drobné bonusy ze zákulisí psaní.
Sleduj mě na Instagramu