Jak jsem projel
Asii (a Asie mě)
100 % pravdivé historky o holkách, dobrodružství a zážitcích, kterým doma nikdo neuvěří.
Nechte mi e‑mail a ozvu se, až kniha vyjde.
Sleduj mě na Instagramu
100 % pravdivé historky o holkách, dobrodružství a zážitcích, kterým doma nikdo neuvěří.
Nechte mi e‑mail a ozvu se, až kniha vyjde.
Říkám si Jack. Ale to vlastně není důležité. Důležité je, že před rokem jsem ještě seděl denně osm hodin v kanceláři, obklopen tabulkami, které mi připadaly stejně mrtvé jako moje sny. Všechno jsem dělal podle pravidel: škola, práce, kariéra. Jenže jednoho dne jsem se na sebe podíval v zrcadle a uvědomil si, že vlastně vůbec nežiju.
Zlom přišel tiše. Zavřel jsem dveře kanceláře, nechal za sebou hromadu věcí, které mě svazovaly, a do kapsy strčil jednosměrnou letenku do Bangkoku – hlavní brány do Asie.
Řekl jsem si, že snad poprvé nebudu mít žádný plán. Jen se nechám vést – ulicemi, lidmi, náhodami. No… ne tak docela. Jeden tajný plán jsem přece jen měl, ale o tom až později.
Přistál jsem v Bangkoku večer kolem desáté. Venku tma, tropické dusno a všude cizí znaky, kterým jsem nerozuměl. Když jsem prošel imigrační kontrolou, zastavil jsem se v hale – s batohem na zádech a prázdnýma rukama. Byl jsem volný. A poprvé v životě mě ta svoboda děsila stejně, jako mě přitahovala. Pomyslel jsem si: „Tak co teď, hrdino?“
Žádný hotel. Žádný plán. V nejhorším případě lavička někde v parku. Už jsem se skoro smiřoval s variantou „romantický homeless start". Asi by to nebyla nejhorší první kapitola mého příběhu. Vtom mi v kapse zavibroval mobil.
„Zkus Couchsurfing,“ napsal mi kamarád, a tím nechtěně otevřel první kapitolu mé cesty.
No jasně. Aplikace, kde tě úplně cizí lidi ubytují zdarma. Představa, že skončím první noc u sympatické Thajky na gauči, zněla mnohem líp než betonová lavička s komáry.
Listoval jsem profily jeden za druhým, jako by to byl katalog lidských osudů. Některé jsem zavřel během vteřiny, u jiných jsem se přistihl, že se mi oči zdržely podezřele dlouho – většinou u těch, které připomínaly spíš seznamku než Couchsurfing. V zájmu objektivity jsem ale listoval dál.
A pak jsem ji uviděl. Její úsměv nebyl dokonale naaranžovaný a ani pozadí nevypadalo jako z cestovatelského katalogu. Ale právě v tom bylo kouzlo. Působila, jako by v sobě nosila příběh, který stojí za to slyšet. A mně v tu chvíli došlo, že tohle je člověk, kterému chci napsat.
Tak jsem napsal:
„Ahoj, vím, že je to na poslední chvíli, ale nenašel by se u tebe kousek místa?“
Odpověď přišla bleskově:
„Jsi normální? Je deset večer! Takhle to nefunguje.“
Polkl jsem. Jasně, debilní nápad. Ale napsal jsem zpět:
„Omlouvám se, bylo to neplánované. Příště se ozvu dřív.“
A pak, úplně nečekaně, přišla zpráva:
„No tak dobře. Přijeď.“
Přečetl jsem si to ještě jednou – jenom pro jistotu, že se mi to nezdá. „OK," napsal jsem. „Už jedu." Sbalil jsem batoh a vyrazil k metru. Sedl jsem si k oknu a pozoroval Bangkok, jak se míhá za sklem. Špinavé betonové zdi posprejované graffiti se míhaly za oknem a mezi nimi se otevíraly úzké uličky plné blikajících světel. Bangkok se nade mnou rozevíral jako obrovská, chaotická scéna, na níž každý kolemjdoucí hrál svou roli.
Na zastávkách nastupovali lidé, kteří by se v jiné zemi nikdy nepotkali. Mladá dívka s růžovými nehty a mobilem přilepeným k uchu. Tlustý muž v propocené košili, který si kapesníkem marně otíral čelo. Starší žena s igelitkou, z níž unikal ostrý pach ryb a mořské soli. Každý z nich měl svůj příběh, ale já byl jen tichý divák. A poprvé jsem si uvědomil, jak fascinující může být prostě jen sedět a pozorovat svět, do kterého nepatříte.
Vzduch v metru byl těžký, i když klimatizace brumlala do rytmu jízdy. Hlas z reproduktoru odříkával názvy stanic, ale v mé hlavě se rozplývaly dřív, než jsem si je stihl zapamatovat. Počítal jsem zastávky. Každá další mě přibližovala k cizím dveřím a k člověku, kterého jsem znal jen z pár vět na internetu. Nervozita i zvědavost se ve mně míchaly jako dvě barvy, které nejdou oddělit.
Konečně moje stanice. Vystoupil jsem, rozhlédl se po perónu – a hned ji poznal. Říkejme jí Lucy. Upřímně, její pravé jméno si už nepamatuju. Zato ten úsměv mám pořád před očima. Byl jsem tak rozhozený, že jsem se k ní hned naklonil k puse na tvář. U nás doma běžná věc, tady trochu kulturní faux pas.
Uskočila půlkrokem, lehce, jako by se vyhýbala míči.
„To se tady nedělá,“ poznamenala pobaveně, aniž by to znělo přísně.
Zrudl jsem a zvedl ruce, jako bych se vzdával. „Ups, omlouvám se, netušil jsem.“
Zařadil jsem zpátečku rychleji než tuktuk, co se zapletl do jednosměrky.
Naštěstí se zasmála. „Nic se neděje. Pojď, bydlím tady blízko."
Cestou k jejímu bytu jsme si začali povídat. Dozvěděl jsem se, že Lucy pracuje jako grafička pro malou agenturu, ale že její opravdová vášeň je cestování. Couchsurfing dělá proto, aby měla pocit, že svět přichází za ní, i když sama zrovna nemůže odjet.
Vyprávěla mi o Polce, která u ní bydlela tři týdny a brečela na balkóně kvůli ztracené lásce. O Japonci, který si s sebou přivezl vlastní rýžovar, protože „bez rýže se nedá přežít“. Smáli jsme se tomu tak, že jsem skoro zapomněl, že jsme cizí lidé.
Když jsme prošli úzkou uličkou, kde mezi domy voněly květiny a na popelnici spal toulavý pes, ukázala na dveře: „Tady.“
Její byt byl maličký, ale cítil jsem, že je to její svět. Rozpitý čaj na stolku, pár plakátů na stěně, stůl s počítačem a hromadou skric. Bylo to osobní, lidské, útulné.
„Tady budeš spát," řekla a ukázala na malou matraci na zemi vedle.
Rozhodně to nebyl Hilton, ale po dnešním dni bych spal i na betonu. Přikývl jsem.
Povídali jsme si ještě chvíli o mých plánech. „Žádné nemám," řekl jsem. „Ale jednu věc chci zkusit. Najít někde uprostřed džungle klášter s mnichy a žít tam s nimi pár týdnů. To by bylo dobrodružství, ne?"
Usmála se, jako by ji to pobavilo i trochu fascinovalo. Zatímco ona si lehala na svou krásnou velkou postel, já jsem si připravoval malou matraci na zemi vedle. A pak zhasla.
Zavřel jsem oči a konečně se uvelebil na matraci. Už jsem byl jednou nohou ve snu, když najednou... ticho přerušil tichý hlas:
„Už spíš?“
„Ne…“ zabručel jsem ospale.
„Nechceš trochu vody? Mám studenou v lednici.“
„Díky, jsem v pohodě.“
Chvilka ticha.
„Nepotřebuješ větrák? Mám přenosný. Můžeš si ho dát vedle hlavy.“
„Dobrý, fakt. Děkuju.“
Ticho. A znovu.
„Nejsi hladovej? Mám sušenky, mango, instantní nudle...“
Začal jsem se trochu culit do tmy. Buď měla opravdu silně vyvinutý smysl pro pohostinnost, nebo jsem byl uprostřed něčeho, co vypadalo jako úvodní scéna z asijského artového filmu s nečekaným zvratem.
„Fakt jsem v pohodě,“ zopakoval jsem a znovu se zavrtal do matrace.
Ale bylo mi jasné, že tahle holka nechce, abych jen tak usnul. Začínal jsem tušit, že tohle není jen o komfortu.
Po čtvrtém „Už spíš?“ přišla ta nejzajímavější nabídka večera
Píšu jen tehdy, když to dává smysl. Nechám ti vědět, jak pokračuje psaní, pošlu zprávu o vydání a občas se podělím o kousek příběhu navíc. Žádné denní newslettery ani marketingové bombardování.
Jestli tě to bude bavit, občas přidám i pokračování ukázky nebo malou scénu ze zákulisí psaní.
Je to pravdivý příběh, psaný tak, aby se dobře četl. Vše, o čem píšu, jsem opravdu prožil. Kvůli soukromí vlastnímu i ostatních jsem ale změnil všechna jména, včetně svého. Místa a situace odpovídají realitě, jen občas zjednodušuji časovou osu, aby příběh plynul.
Jedu to celé jako one‑man show — od psaní přes sazbu až po web. Kdyby někdo chtěl pomoct radou, kontaktem, propagací nebo jakoukoli připomínkou, budu moc rád, když se mi ozvete na e‑mail: jack@jakjsemprojelasii.cz.
Během cest jsem fotil hlavně mobilem a spousta snímků nemá tiskovou kvalitu. Navíc sdílím dost osobních momentů a chci chránit soukromí všech, kdo v příbězích vystupují. Proto používám generativní nástroje, které převádějí reálné scény do ilustrované podoby — často vycházím z reálných fotografií, které jsou překreslené do ilustrace.
Když jsem cestoval a děly se mi věci, které v příběhu popisuji, často jsem si říkal: „Je to vůbec možný? Nezdá se mi to?“ Měl jsem pocit, jako bych žil sen — tolik neuvěřitelných momentů a jak na sebe navazovaly. Po návratu jsem byl přesvědčený, že z těch zážitků budu žít napořád, ale po čase jsem s hrůzou zjistil, že se mi z hlavy začínají vytrácet detaily a pomalu jsem na některé zážitky zapomínal. Vyděsilo mě to natolik, že jsem si sedl a začal všechno poctivě sepisovat, abych o to nepřišel. A odtud byl už jen krůček k nápadu knihu vydat.
Může být — když vás to bude bavit. Po návratu jsem zůstal ještě rok a půl v práci, pak jsem znovu dal výpověď a odjel skoro na čtyři roky cestovat. To, co jsem zažil, mi naprosto změnilo život — a právě o tom by mohla být další kniha.
Ano. Kromě oznámení vydání pošlu i pokračování ukázky a občasné drobné bonusy ze zákulisí psaní.